Zpocená, unavená – a šťastná. Reportáž 55-leté hobby běžkyně, která se vydala na trať Půlmaratonu Plzeňského kraje 2025.
Když jsem se letos v lednu zapsala do seznamu účastníků Půlmaratonu Plzeňského kraje, připadala jsem si trochu jako blázen. Padesát pět let na krku, utahaná, unavená, navíc běhám jen pro radost.
Výzva přijata
Ale něco mě na ten půlmaraton lákalo. Možná ta výzva, možná to, že jsem chtěla sama sobě dokázat, že ještě můžu. Že ještě mám na to uběhnout 21 kilometrů. I když – pořád jsem si říkala, že to možná ani nedám. Navíc mě trochu deprimoval limitovaný čas 2:50, což se mi prostě zdálo málo.
A tak jsem v sobotu 12. dubna 2025 vstávala v šest hodin ráno, abych už v osm hodin stála mezi více než 1 800 běžci v areálu Škodaland v Plzni-Liticích. Slunce bylo neuvěřitelné, milosrdné, krásné, vzduch voněl, v mém břiše šimrali motýli.
Předstartovní nervozita
Všude kolem mě mladší, starší, usměvaví, nervózní – a hlavně natěšení lidé. Nad hlavou zněla muzika, do toho hlas moderátora, který už od rána ladil celou atmosféru. Moje nervy silně pracovaly.
Když zazněl startovní výstřel, vydala jsem se svým tempem, hodně pomalým. Věděla jsem, že nesmím přepálit start, a hlavně, že ten začátek je stále do kopce. A vážně jsem už na druhém kilometru zpytovala svědomí, zda to neotočit? Přede mnou běželi jednotlivci, páry i celé skupiny – některé z nich doprovázeli vodiči s časy 2:00, 2:15, 2:30…
Skvělá atmosféra na trati
Já se držela své trasérky Míši, která mě stále hecovala a podporovala. Byla jsem pomalá, ale každé povzbuzení od diváků i běžců mi vlévalo novou energii do žil. A že jich bylo, volali, tleskali, měli své namalované transparenty, děti napřahovaly ruce k tlesknutí. U občerstvovacích stanic, kterých bylo celkem sedm, jsem si dávala vodu nebo iontový nápoj a pomeranč. Těšilo mě i to povzbudivé „dokážeš to!“ od dobrovolníků či záchranných složek, bylo to fakt skvělé a pomáhalo to! A že jich bylo požehnaně, 300 ochotných lidí, kteří běžcům fandili, podávali kelímky, směrovali nás a hlavně tvořili duši celé akce.
Vzala jsem si do ruky malý fotoaparát a po cestě střídavě zapínala a vypínala video záznam, říkala jsem si, i kdybych měla být poslední, tak z tohoto běhu chci záznam pro sebe a všechny ty fajn lidičky kolem! Ale bylo to náročné, zpocené ruce, otírání sklíčka, drobné zapínání videa. Střídat ruce a vlastně jsem kvůli slunci a běhu ani neviděla, co natáčím!
V Dobřanech, kde byla fanzóna, tam to teda žilo! Lidé na náměstí tleskali, děti držely transparenty. A já se usmála, sice už dost vyčerpaně – tohle je polovina. A přestože mě už nohy docela bolely, nebyla to ještě ta bolest, která by mě brzdila. Naopak – stala jsem se součástí toho příběhu.
Boj do cíle
Druhá polovina závodu byla těžší. Přiznám se, několikrát jsem přešla do chůze. Na 15. km se najednou do mě dala třesavka, která mě držela asi dvacet minut, byla to přímo zimnice! Doplnila jsem hořčík, cukry. Chvíli váhala, zda to nevzdat, že to možná už nedokážu. Že už nemám sílu. Ale běžci kolem mě poháněli, říkali, jdi, běž, jsi ok? Vzájemně jsme se předbíhali, zase doháněli. I povídali, tedy spíše prohodili tak dvě věty s vyplazeným jazykem. A právě to se mi na tomhle závodě líbilo nejvíc – že to nebylo o rychlosti, ale o sdílení. O společné cestě. Že i my vzadu na chvostu jsme se vzájemně podrželi, usmívali na sebe, hecovali se.
Euforie v cíli
A pak cílová rovinka. Tleskání. Slzy. Smích. Jsem tam. Uběhla jsem půlmaraton k mým 55. narozeninám. Já, Martina Sihelská. Babička s vnoučátky, co běhá pro radost a věří, že nikdy není pozdě začít. Hraju volejbal, chodím po horách, ale půlmaraton jsem už vlastně neplánovala. Já, která v březnu byla nemocná na ATB, 14 dní před akcí skoro nejedla, protože mě chytil žlučník. Přesto jsem doběhla v limitu, nebyla poslední a několik lidí to během závodu vzdalo! Já se nevzdala, ale je pravda, že jsem také chtěla!
Když jsem v areálu Škodalandu míjela stanoviště organizace Cesta za snem, kde si lidé mohli vyzkoušet, jaké to je sportovat s handicapem, ucítila jsem píchnutí v srdci. Byl to silný moment. A v ten okamžik jsem si uvědomila, jak velké štěstí mám. Děkuji!
Zkusila jsem to. Po úrazu kolene, po zdravotních komplikacích, po střetech se zlem. Víte proč? Chtěla jsem lidem ukázat, že není třeba pořád vítězit. Že hodně je také v hlavě! Že je spousta úžasných lidí, kteří zastíní ty nedobré. Že nepřežívám, ale žiju! A to je ten největší závod, který jsem kdy vyhrála.
Děkuji všem!
